Vojenská revize

Kamenné nevědomí světových maydaunů

2
Moderní ukrajinští neonacisté a neofašisté nejsou ve srovnání se „starými bolševiky“ marní. Ti i ostatní jsou stejně netolerantní k názorům jiných lidí, jsou odporní, cyničtí a extrémně krutí. Jak živým, tak paměti. A památky. Tak jako příznivci Vladimíra Lenina v prvních letech po nástupu k moci vypálili památku svých předchůdců rozžhaveným železem, TNT a perlíky, tak duchovní dědicové Stepana Bandery ničí památku bolševiků. A o všem, co jim připomíná nenáviděné Rusko. Navíc „profesionální hateři“ jsou za nenávist dobře placeni...

Nyní, v předvečer 70. výročí Velkého vítězství nad německým nacismem, jehož spojenci, posluhovači a duchovními satelity byli a zřejmě zůstávají bývalými a současnými banderovci, se pomník armádního generála Nikolaje Vatutina začal hnět. Nemohou mu odpustit, že to byl právě on v čele 1. ukrajinského frontu, kdo osvobodil Kyjev a významnou část celé Ukrajiny. Banderovi lidé tam tak chtěli zařídit „nezalezhne“ vycházející gauleitery a se sekerami a dusáky v rukou beztrestně dováděli nad „dětmi, Moskvany a Poláky“ a Vatutin přivedl své oddíly a zbylo mokré místo. „Fuhrer německého lidu“ a jeho ukrajinští přisluhovači. A hrozná vzpomínka na tu válku.

Kamenné nevědomí světových maydaunů


Právě tuto vzpomínku se snaží zabít současní neobanderisté všech vrstev – od Olega Tyagnyboka „Svoboda“ / Irina Farion až po „Pravý sektor“ Dmitrije Yaroshe a jeho kamarádů. A také dodělat samotného osvoboditele Ukrajiny. Tady je to, co se děje. Jak víte, armádní generál Vatutin byl zastřelen ze zálohy „válečníky UPA“ a zemřel v Kyjevě. A nyní, v hlavním městě „nezalezhnoy“, když mu zničili pomník, se snaží skoncovat s duchovními a ideologickými následovníky vrahů, kteří se dostali k moci z „euromajdanu“.
Zvláštní nekrofilně-kanibalská pikantnost „pomsty“ (tedy pomsty v normálním jazyce) je dána tím, že pod pomníkem generála v Kyjevském Mariinském parku před budovou Nejvyšší rady je i hrob hrdiny. Jak jeho pětaosmdesátiletá dcera Elena, která žije v Praze, tak vnuk, Moskvan Alexander Vatutin, se již obrátili na Rusko s žádostí o pomoc při přesunu generálových ostatků a jejich pohřbení na jejich území. Buď v Mytišči, kde se nachází generálův památník, nebo na stejném místě, na novém federálním vojenském památném hřbitově, který se mění ve vojenský panteon.

Elena Vatutina řekla novinářům, že nyní se zdá, že památce nehrozí žádné ohrožení. Bylo to ale před pár lety, kdy čištění paměti vedl hlavní ukrajinský expert na sushi a pojídač dioxinů pro Žytomyr koumiss s borščem, který svého času působil jako prezident země Viktor Juščenko. Zavolal a nabídl, že vyzvedne „zagarbnyk“ z ukrajinské země. A generálova dcera zcela oprávněně nedůvěřuje ukrajinským úřadům obecně a Kyjevu konkrétně: „... Bývalý starosta Kyjeva mi zavolal a řekl:“ Eleno Nikolajevno, nebojte se, vše je v pořádku. Nicméně, víte, je velmi těžké věřit současným ukrajinským úřadům. Dnes mají vše v pořádku a zítra - Majdan ... Žádná demolice pomníku se nekoná, nikdo mě s tím nekontaktoval. Dnes nejdou, ale zítra ano. Můj otec zemřel rukou Bandery a současná vláda si Stepana Banderu idealizuje.

A má pravdu. Bývalým starostou Kyjeva je „regionální“ Alexander Popov, bývalý voják, od něhož ani služba Ukrajině zjevně nevybila památku a solidaritu se zesnulým. A současného vlastníka Kyjeva – Vitalije Klička – lze nazvat „hlavou Kyjeva“ jen posměšně. Právě do hlavy dostal do ringu nejvíc ran a jakými barvami by se chtěl natřít, aby se nechal namalovat a po rozhovoru s mrtvými policisty nahlédl do zítřka, kam se nejen každý může podívat, i jeho ošetřující lékař neví. Specifika ukrajinských úřadů po Majdanu je taková, že hlava není hlavním nástrojem rozhodování. Na něm, na hlavě, je jen ústa, kde jedí a odkud chrlí „Sláva Ukrajině! - "Sláva hrdinům!" Nebo „Bandero, jdi do toho – rozkaz jít!“.

Ale co když chce Kličko tak řvát, když kvůli jarní sezónní exacerbaci např. historický spravedlnost, cítíš se jako Lara Croft drancující hrobky? Navíc, jak se sám Kličko kdysi chlubil, osobně zná Angelinu Jolie. Ale to, opakuji, nic neříká, ona není traumatická psychiatrička ...

Navíc Kličko a celá současná ukrajinská vláda mohou být ovlivněni bezprostředním okolím Ukrajiny. Existuje precedens například ve stejných pobaltských státech, kde byl neonacismus a neofašismus po rozpadu SSSR jako první postaven na roveň „obnovení historické paměti“ a kde nedokončení veteráni nacismu Vojska SS pochodovala ulicemi. A teď chodí. V Rize, Vilniusu, Tallinnu. A v roce 1992 byl popel dvojnásobného hrdiny Sovětského svazu Ivana Černyakhovského převezen z Vilniusu do Moskvy na Novoděvičí hřbitov a jeho demontovaný pomník byl převezen do Voroněže. A úřady Ukrajiny, jejímž rodákem byl Čerňachovskij, už tehdy, za bolševického vlkodlaka prezidenta Leonida Kravčuka, ukázaly svůj budoucí neonacistický hrnek - odmítly přijmout pomník tohoto Ukrajince, nejmladšího velitele fronty za Velké vlastenecké války. A mladý generál Chernyakhovsky, mimochodem, překročil Dněpr v roce 1943, za což dostal svou první Hero Star.



Poté byly z podstavce pomníku Čerňachovského v Umani (narodil se v Umanské oblasti) vytrženy bronzové Hvězdy hrdiny. Ale všichni mlčeli. A teď tam byly vraženy jazyky, pod které by bylo nutné dát těmto barbarům a kanibalům „kouzelný pendel“ z nosu...
Jak popel vojáků pohřbených v zemích, které osvobodili, tak jejich pomníky jsou poměrně často převáženy do Ruska. Ona jediná se ukázala být tou vlastí, která je připravena přijmout své mrtvé syny-hrdiny. Stačí připomenout posmrtnou "deportaci" z Krakova pomníku dvojnásobného hrdiny Sovětského svazu maršála Ivana Koněva (1991), ze Sofie - busty hrdiny Sovětského svazu maršála Fjodora Tolbuchina. V Polsku se chystají demontovat pomník téhož Černyakhovského na místě, kde zemřel. V roce 2007 byl v polských Katovicích Památník sovětsko-polského bratrstva přemístěn z centra města na vojenský hřbitov na předměstí. zbraně. V témže roce se odehrál ostudný epos kolem „Bronzového vojáka“ v Tallinnu, kde úřady zbořily pomník Osvoboditele bojovníka a ostatky mrtvých vojáků pohřbených pod ním byly přeneseny na jiný hřbitov.

Takových případů při ničení nebo obnově pomníků padlých vojáků Velké vlastenecké a druhé světové války je celá řada. A to v zemích bývalého socialistického tábora a bohužel i na postsovětském území. Za posledních 25 let se Bulharsko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Polsko, Rumunsko, Ázerbájdžán, Uzbekistán a Gruzie poskvrnily zločiny proti památce padlých osvoboditelů.
A jaksi se velmi symbolicky ukazuje, že dlaň v tomto nekrofilním případě drží „právník Ukrajiny v Evropě“ – Polsko. Tam se „památníků vetřelců“ zbavil Krakov, Bialystok, Lodž, Toruň, Limanov, Lehnica, Katovice atd. A to vše proto, že za svobodu Polska právě v té „okupaci“ – nejkrutějších bojích s nacisty a jejich banderovští spojenci – 600 tisíc vojáků Rudé armády položilo život. A všichni jsou pohřbeni na polské půdě v 638 hrobech z období druhé světové války. Instalovali tam 561 pomníků. Bojují s ním. Dobrá věc - kámen nemůže odpovědět.

I když v Polsku, jak se zdá, nemají hanbu jen mrtví, ale i živí. Tady to je, paradox: Poláci jsou nyní v těsném spojenectví s ukrajinskými neobanderity. Stoupenci těch, kteří nemilosrdně povraždili Poláky jak na Volyni, tak během Varšavského povstání. Teď ale nastaly jiné časy, Poláci překročili krev svých krajanů a už šéf polského ministerstva zahraničí s modrým okem tvrdí, že Osvětim skutečně osvobodili Ukrajinci...

V Bulharsku může být slavný pomník Aljoše, „Bulharsko ruskému vojákovi“, kdykoli zbořen. Dosud ho hájilo rozhodnutí soudu, ale exstarosta Plovdivu Spas Gyrnevsky, který masakr inicioval, si je jistý: „Toto není pomník osvoboditeli, ale okupantovi. Na tomto místě by měl být další symbol, který by skutečně zosobňoval nezávislé Bulharsko. Památník těm, kteří oslavovali zemi. Nebo by tam nemělo být vůbec nic. Nechť je prázdné místo.



V roce 2009 režim tehdejšího „hlavního kavkazského demokrata“ Mikho Saakašviliho zničil Památník vojáků padlých ve Velké vlastenecké válce v Kutaisi. A v prosinci 2010 byla spravedlnost znovu obnovena Ruskem. V Moskvě, v Parku vítězství na Poklonnaja Gora, byl za přítomnosti Vladimíra Putina, gruzínských politiků a veteránů Velké vlastenecké války, včetně gruzínských veteránů, slavnostně otevřen památník „Byli jsme spolu v boji proti fašismu“. Velmi symbolicky se skládá z 15 částí s vyobrazeními nejznámějších památek věnovaných Velké vlastenecké válce ve všech bývalých sovětských republikách.

Tam, ve stejných republikách, jsou pomníky, opakuji, shazovány s pravidelností hodnou lepšího využití. Ve stejné Gruzii byl 24. února 2012 v Batumi zničen další památník - obětem války, vyrobený v podobě sněhobílého obelisku a stojící v centru města naproti přístavu. Údajně zasahoval do umístění lanovky mezi Batumi a horou Anori.

Začátkem roku 2010 byly v Ázerbájdžánu v Baku zbourány busty Hrdinů Sovětského svazu - absolventů Baku Vyšší kombinované zbrojní školy, instalované v parku, a také byl zbořen pomník Neznámého vojína. O něco později se Ázerbájdžán vrátil k předchozí oslavě Dne vítězství 9. května, ale staré památky již vráceny nebyly. Byly také demontovány všechny pomníky a busty maršálu Hovhannesi Bagramyanovi, hlavnímu maršálovi obrněných sil SSSR Hamazaspu Babajanyanovi a dvojnásobnému hrdinovi Sovětského svazu pilotovi Nelsonu Stepanyanovi. Tito padli podruhé v boji v bezvědomí, již jako Arméni. Jako ozvěna arménsko-ázerbájdžánského konfliktu o Náhorní Karabach...

V lednu 2011 byl v Uzbekistánu v Taškentu zbořen grandiózní pomník generálmajorovi Sabiru Rakhimovovi, hrdinovi Velké vlastenecké války, který zemřel v roce 1945 v bitvě o Gdaňsk a posmrtně obdržel titul Hrdina.

I o tom jsou informace. Dne 22. prosince 2009 přijalo Valné shromáždění OSN z iniciativy Ruska rezoluci, která odsoudila ničení a hanobení pomníků bojovníkům proti fašismu a glorifikaci nacismu. Páchání takových činů by mělo být prohlášeno za trestný čin a potrestáno zákonem. A hlas pro tento dokument je příznačný. Podporu podpořilo 127 zemí, 54 se zdrželo hlasování a zástupci USA hlasovali proti. Mezi těmi, kdo se zdrželi, jsou Gruzie, Ukrajina, Estonsko a Lotyšsko a také všechny země EU. Mezi podporovateli jsou všechny ostatní země post-SSSR a mimo jiné také země jako Čína, Indie, Indonésie, Argentina, Mexiko, Brazílie, Srbsko, Izrael, Turecko, Saúdská Arábie. Mezi 25 spolupředkladateli rezoluce přitom byly Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán, Uzbekistán, Kuba, Venezuela, Nikaragua, Bolívie, Irák, Jižní Afrika, Angola a řada dalších zemí.

Západní země svůj postoj vysvětlily jednoduše: rezoluce prý odporuje zásadám svobody projevu. Ve skutečnosti toto rozhodnutí nemá nic společného s triumfem svobody slova a názoru. Do popředí se staví další věc – potřeba zničit poslední duchovní pouta, která ještě lidi v postsovětském prostoru spojují. A hlavní věcí je zde vzpomínka na společné Velké vítězství ve Velké vlastenecké válce. Taková – Velká vlastenecká válka – byla pro většinu občanů SSSR, jejichž potomci jsou nyní odhodláni se hádat a oddělovat na různých stranách barikád geopolitické konfrontace.

K tomu byl jako ideologické pozadí zvolen boj proti paměti a památkám, přepisování dějin a výsměch věrnosti historickým a mravním tradicím. A pak se našel účinný nástroj – obroda neonacismu a neofašismu. Jako „obnovu historické paměti“. Jako vnucená alternativa ke skutečné historii, v níž je spoluúčast s hitlerismem odporná a potutelně přirovnávána k „národně osvobozeneckému boji“. proti čemu? Je to tak – proti „Savetsově okupaci“, jak se dnes na Ukrajině říká, dědici nacistických kolaborantů.

První „obnovitelé historické paměti“ v uniformě jednotek SS pochodovali přes Balt. Dnes pochodují napříč Ukrajinou. Protože vychovali i nové nositele nových myšlenek – maydauny, účastníky tzv. „barevných revolucí“, s jejichž pomocí se snaží – kde úspěšně a kde ne – měnit režimy v postsovětských a postsocialistických zemích. . Na Ukrajině vše dobře dopadlo: pochodňové a fekální průvody, pronásledování a ničení disidentů a neonacistické skandování z jakéhokoli důvodu - to je dnes nepostradatelný atribut ukrajinského politického života...

A v tom, že se účastní, překračují vlastní krev, působí jako zpěváci i děti, vnuci a pravnuci veteránů Velké vlastenecké války (tentýž Vitali Kličko, kterému Elena Vatutina nevěří, je vnukem veterán a zázračně přežívající židovská babička), není se čemu divit. Místo sezení a pobírání platu dnes určuje, bohužel, jejich vědomí, zaslepuje jim oči, deformuje jejich svědomí. Nebo, jak řekl francouzský básník Paul Verlaine, nesuď člověka podle jeho přátel – Jidášovi přátelé byli dokonalí...

PS Autor, vnuk veterána Velké vlastenecké války, děkuje Irině Voropaevové za materiály z článku „Bronzový voják. Krev památek. Část II". Toto je Irina brilantní práce.


***

Pojďme si povědět o památkách více. Protože se blíží 70. výročí Velkého vítězství sovětských národů ve Velké vlastenecké válce a současní ideologové ukrajinské vlády, kteří budují „ukrajinskou Ukrajinu“ naplno, mohou k tomuto datu také potřebovat „peremog“ . Alespoň některé. Inu, jelikož jakékoli souboje tváří v tvář na bojišti s hlavním „nepřítelem“ – vším, co je spojeno s Ruskem – pro ukrajinské zápasníky většinou končí „kotly, které neexistují“ a mění se ve spršku velmi neochuceného majetku, pak se vlastenci mohou opět vrhnout na památky.

Pomník armádního generála Nikolaje Vatutina, o kterém se v poslední době ve městě mluví, je přímo tam. A hroby sovětských bojovníků, kteří osvobodili Kyjev od ideových předchůdců některých současných členů vládní koalice, jsou velmi blízko a můžete se jim každou chvíli posmívat. Oni, bohužel, nebudou schopni odpovědět a nebude nikdo, kdo by je ochránil. Přesněji řečeno, existují lidé a díky bohu je takových lidí mnoho, ale gorily a násilníci z nacionalistických formací a teroristických batalionů jim mohou zabránit, aby tam šli. Řekněme, že "vlna" není co oslavovat...

Dokonce vám chci připomenout, jak "nezalezhna" začala. Je to válka památek a paměti. Na přelomu let 1991-1992 a dále na několik let zavládla na Ukrajině chudoba, takže senioři, včetně válečných veteránů, začali být pohřbíváni v igelitových taškách (rodiny „šokované“ kvazitržní náhražkovou terapií ano ani nemají peníze na překližkové rakve). A zastánci nezávislé Ukrajiny z haličského „Piemontu“ z radosti z nalezení své země zřejmě jako první znesvětili obscénními nápisy („šiš o velych“ – něco o velikosti Ukrajiny) právě hroby padlých osvoboditelů Kyjeva v Parku věčné slávy na svazích Dněpru. V reakci na to neméně démoničtí odpůrci „nezalezhnaya“ znesvětili chatrč-muzeum Tarase Ševčenka ve stejném Kyjevě, nedaleko Chreščatyku.

A kdo nyní vládne show v Kyjevě a je zosobněním demokratizace trhu a reformy všeho, co existuje?

Přesně tak, Gruzínci s malým prostřídali Balty a baltské ženy, které rády ukazují své holé zadky. A jsou to doky při ničení památek „Savets okupace“. Byl to tým Mikho Saakašviliho v Gruzii, kdo začal železným koštětem a výbušninami bourat památku Gruzínců na jejich slavnou účast ve Velké vlastenecké válce a ničit odpovídající památky v Kutaisi, Batumi atd. Ani „Gruzínec všech dob a národů“ Joseph Stalin nebyl ušetřen ve své vlasti, v Gori - stále se báli zničit jeho pomník, ale odstranili ho z podstavce v centru města a přenesli ho na území domovního muzea. Dnes jsou jak „mláďata z Miho hnízda“, tak on sám hlavními poradci, poradci a dokonce přímými vykonavateli „demokratizace Ukrajiny“. A tito poradí. A Baltové - tam také ...

Ale ani tato kanibalská nekrofilie neonacistů a neofašistů převlečených za demokraty není smyslem. A to, že to nehodlají odmítnout a udělat něco užitečného pro zemi, která je ve všech trhlinách zvráceně znásilňována a vyžaduje od ní vděčnost. Navíc nadále hledají, ideologicky a historicky zdůvodňují a s odkazem na světovou zkušenost vnucují Ukrajincům své názory. Nedávno v tomto prohnilém nafouknutém vlasteneckém prostředí dokonce vznikl spor svědčící o touze vnést ukrajinskou pitomou krysí hádku kolem mrtvých a kamenných idolů do určitého světového kontextu. Někteří Vladimir Vjatrovič a Jevgenij Ikhelzon argumentovali na blozích jednoho prominentního mediálního hlásného troubu Majdanu, zkorumpovaně, ale malicherně napadeného materiály od západních mistrů.

Jsou to velmi reálné postavy. Prvním je předseda ukrajinského Institutu národní paměti. Jak! Pokud takovým lidem věříte, pak na Ukrajině existuje také mezinárodní, sub- a nadnárodní a vůbec ne národní paměť, ale jen jakási paměť. Všechny netitulní termíny. A tento pamětník je známý tím, že jakmile Američané nastolili plnou kontrolu nad SBU, začal tam řídit odtajňování ukrajinofilských tajemství a zpívat žalostné písně o hrůzách „Holodomoru“ – hladomoru v SSSR v letech 1932-1933, který velmi silně zachytil i Ukrajinu. Spěchal a ve shonu očekávání sušenek dokonce v Oděse uspořádal výstavu fotografií vyprávějících o tomto hladomoru. A ilustroval to ... obrázky z doby americké velké deprese v roce 1929. Co? Proč chodit daleko a namáhat se, když jsou hostitelé tak štědří? Jenže umírající „Ukrajinci“ v džínových kombinézách vypadali tak „evropsky“...

Ikhelzon je propracovanější postava. Je to bývalý náhražkový novinář, který se prohlásil za buddhistu, a jeden z apologetů militantního a aktivního „židovského Banderu“ – ošklivého fenoménu moderní ukrajinské historie, jehož nositelé kvůli svému současnému místu na slunci pod neobanderité (neonacisti a neofašisté), kteří se dostali k moci, připraveni je podpořit a překročit krev svých spoluobčanů – obětí holocaustu. Bezohledně a oddaně křičí „Sláva Ukrajině! - Sláva hrdinům! “, Ochotně pozvracel charakteristické malé ručičky a ospravedlňoval „Euromajdan“, samozřejmě se zájmy „nenko, jak přímo do Evropy“. A také stydlivě „zapomínající“, že neobanderovci jsou ideologickými dědici „starého“ Bandery, kteří byli spojenci Adolfa Hitlera, přísahali mu sloužit, sloužili u policejních sonderkommand a popravčích praporů SS a přímo řešili tzv. židovská otázka“ ve „Třetí říši“, jako popravčí v Babím Jaru a tisících podobných míst holocaustu.

Nyní "židovský Bandera" na Ukrajině - desetník tucet. A toto šílenství bezvědomí a výjimečně obchodního zapomnění posiluje také skutečnost, že o sušenky aktivně bojují s „Katsapos nebo Moskale Bandera“. Je to tak, pro odkaz pro ty, kteří věří, že na Ukrajině je vše v pořádku a „rozbíjíte národně osvobozený revolucionismus“ spojený s pokračujícím „bojem proti ruské agresi“ ...

Takže tentýž Vjatrovič byl tak šokován nedávným otevřením pomníku Mahátmy Gándhího v Londýně poblíž pomníku Winstona Churchilla za přítomnosti současného britského premiéra Davida Camerona, že Gándhího okamžitě srovnal s... Stepan Bandera a Imam Shamil , vůdce odbojných kavkazských horalů v polovině XNUMX. století. A běžel do Ruska a chválil samozřejmě Západ. Podle jeho názoru jim Západ, ničící miliony domorodců, přinesl světlo demokracie a lidských práv, ale „Ruská říše byla ve své podstatě úplně jiná, své poslání spatřovala nikoli ve zvyšování životní úrovně dobytých národů, ale naopak při jejich snižování na jejich vlastní, často primitivní standardy“. A velkorysý Cameron je jen pohledný demokrat, který stál nad historickým ruchem a svou přítomností posvětil pomník „nepřítele“. Na rozdíl od ruského prezidenta Vladimira Putina, který nikdy nebude souhlasit s pomníkem stejného Bandery nebo Šamila v Moskvě na Rudém náměstí, nebo alespoň na hoře Díkón. Ale to se určitě stane. Bezprostředně po osvobození Ruska, k němuž dojde okamžitě, jakmile se ukrajinská osvobozenecká armáda naučí bojovat bez „neexistujících kotlů“…


Socha Gándhího v Londýně


A právě tam tento historik americké Velké hospodářské krize, pod rouškou ukrajinského hladomoru, kápající hojné slzy něhy na špinavé kalhoty, vyprávěl dojemný, doslova slzavý příběh, že prvním klišé mladého Bandery bylo „Gándhí“. Ihned poté, co se zbavil útočného dítěte, jel Koshkoder. Jako dítě se tento „směrkový Gándhí“ živil týráním a ničením malých koťat, aby si zabíjením těchto bezbranných chlupatých chuchvalců vštípil „lásku až nenka“ a „nenávist až nenávist“. A nadnesl to, protože jako dospělý volal po zničení nejméně poloviny „hloupých Ukrajinců“, kteří nechápou velikost jeho „ukrajinské Ukrajiny“. A zvedl tytéž spolubojovníky, kteří byli pověšeni na pružných drátech, spáleni ohněm a rozžhaveným železem, střeleni do zad, utopeni ve studnách a sekanými sekerami všichni, kdo „neukrajinizovali“ ...

Ikhelzon, navzdory buddhismu a klidu v nirváně, se okamžitě vzrušil a prohlásil, že Vjatrovič, ač bratři, je blázen a hloupý smolař, který nerozumí zatracené věci ve světových dějinách obecně a v britsko-indických vztazích zvlášť. Gándhí ve skutečnosti vešel do světových dějin jako zpěvák neodolávání zlu násilím, které zvýšilo hodnotu lidského života a stalo se majákem demokracie pro všechny a porazilo Britské impérium. Navíc nepodporoval ani Hitlera, ačkoli mohl zaútočit na Velkou Británii, porazit ji a přispět tak k osvobození Indie.

Pak si ale zjevně vzpomněl na „židovského Banderu“ a osladil pilulku zahanbenému cucáku Vjatrovičovi. Řekni, Voloďo, není třeba zoufat: Indové na Indu a Ganze jsou Árijci, jako Trypillia ukry na Dněpru a kolem něj, a měli také svého Banderu, který šel do služeb Hitlera v pořádku. aby s jeho pomocí vydlabal Foggy Albion . Jmenoval se Subhas Chandra Bose. Osobně jednal s „Fuhrerem německého lidu“, dostával od něj Schmeisery a sušenky, vytvořil legii SS „Svobodná Indie“ a spolu s Japonci zabíjel Brity a Američany v celém Hindustanu a Indočíně. A právě tato Chandra Bose-de je nyní v Indii uctívána stejným způsobem jako Gándhí a všude se staví pomníky. A barvy vlajky jeho vlády v exilu nyní definují barvy moderního indického národního praporu.

Ukrajinský „židovský banderaista“ Ikhelzon si přitom ani nevšiml, jak téměř mimochodem plivl na „britského banderaistu“ Camerona, který se také zmítal z ukrajinského „euromajdanu“: Gándhí v Londýně nestačí, řekněme, když otevře pomník Chandry Bose v Londýně, pak se zvedne do výšin „správných ukrovů“, kteří nyní aktivně šťouchají svou zemi s idoly Bandery a ničí všechny ostatní ...


Setkání Adolfa Hitlera se Subhasem Chandra Bose


Vjatrovič liknavě odpověděl, a přesto dosáhli orga... pardon, konsensu: říkají, že skutečnost, že Gándhí stojí vedle Churchilla v Londýně, je ukazatelem toho, že se Západ posouvá vpřed. A na rozdíl od toho bastarda Ruska, které jde pozpátku a nevšímá si ani Bandery, ani dokonce, tady se opakovali, Šamila.

Nuže, co zde můžeme říci, když sledujeme, jak si neobanderovci nastavili „památkovou laťku“: zničit všechny pomníky Lenina a „Savetského okupace“ na Ukrajině a nahradit je Banderou a dalšími „hrdiny“ z jeho kubla, pardon, hnízdo?

Za prvé, samozřejmě není pochyb o tom, že dosáhnou svého cíle. Existuje na to příkaz: využít obrodu neonacismu pod rouškou národního obrození jako účinný prostředek k šíření rusofobie. A rusofobie je potřebná, aby se konečně podkopal vliv Ruska v postsovětském prostoru. A zrušit její plány, například stejnou euroasijskou integraci. Hillary Clintonová řekla právě to: my, Američané a Evropané, nedovolíme oživit SSSR v jakékoli podobě.

Za druhé, v Rusku díky bohu nikdy nebude pomník Banderovi. Ale Šamil a další "nepřátelé"... Současní vládci Ruska, včetně oživování imperiálních tradic, čerpajících z nich důvody k hrdosti na svou zemi, stále berou v úvahu zkušenosti i svých bolševických předchůdců. Ostatně i bolševici, kteří bojovali ohněm a mečem proti odkazu carismu, jen v Petrohradě, který jej přejmenovali na Leningrad, zachovali pět pomníků císařům: dva Petru Velikému a po jednom Mikuláši Prvnímu, Alexandrovi Třetí a Kateřina Druhá. Protože jsou to kulturní památky.

Ale ani Shamil netrpěl. Císaři ho nejen nechali naživu, ale také jemu a jeho dětem dali ruskou dědičnou šlechtu a dovolili nejodbojnějšímu imámovi dožít svůj život v Kyjevě a poté zemřít na hadždž v Medíně (Saúdská Arábie). V Kyjevě, poblíž Domu důstojníků, je nyní pamětní deska na počest Šamila.


Pamětní deska Šamilovi v Kyjevě


A Wikipedie uvádí, že dnes v Rusku nejsou žádné památky na Šamil, ale existuje Šamilský okres, Šamilkala - název vesnice hydrostavitelů Svetogorsk v okrese Uncukulskij; JZD pojmenovaná po Imámu Šamilovi - JZD ve vesnici Argvani, okres Gumbetovsky v Dagestánu; třída imáma Šamila s jeho pamětní deskou v Machačkale; Imam Shamil Avenue - třída ve městě Kizilyurt; Šamilské ulice - ve městech Izberbash a Buynaksk v Čečensku; Šamilská věž ve městě Lgov; "Shamil's House" v Kazani, kde jeho syn žil mnoho let. Dokonce i Šamilův altán se zachoval ve vesnici Gunib, kde se vzdal ruským císařským jednotkám a přiznal svou porážku.

A během Velké vlastenecké války, 70. výročí vítězství, které letos Rusko a celý svět oslaví, bojovala na frontách jako součást Rudé armády a zůstala neporažena. nádrž sloupec "Šamil". Sami Ukry a další „židovští banderovci“ se z vítězů vyškrtli: Hitler byl v té válce poražen a dnes uctívají jeho stoupence a berou si z nich rasově korektní příklad...

Za třetí, a to je možná nejdůležitější! - všichni vládci se samozřejmě snaží posílit svou moc vytvořením prospěšné mytologie pro sebe. Chytří vládci se ale od bláznů liší tím, že si dodnes ani nestaví mytologické hrady bez hlubokých kořenů-hromad na písku, na neexistujících přeludech a výmyslech oportunistických „užitečných pitomců“ (jak Lenin nazval příliš horlivými novými spolucestovateli). A ještě více – na podvodu, přepisování minulosti, popírání celých vrstev historie, kde je tolik událostí, na které můžete a měli byste být hrdí, a ne vyhazovat je na skládku. Při budování státní budovy jsou chytří politici prostě povinni vzít v úvahu, že bez respektu k minulým vítězstvím lidu nelze nikdy čekat na nová vítězství v přítomnosti a budoucnosti ...

Dnešní ukrajinští „demokraté“ budují svou „ukrajinskou Ukrajinu“ a popírají historii jejích tří čtvrtí, které byly součástí Ruského impéria a vytvořily jeho dějiny na stejné úrovni jako Rusové a další národy, které v něm žily a stále žijí. A to je jeden z důvodů, proč taková Ukrajina nevzniká a ukrajinský stát zůstává pro své spoluobčany aparátem násilí, utrpení a trápení. A lord Byron jednou o takové „stavbě“ poznamenal: "Demokratická forma vlády je nejhorší ze všech, protože co je to demokracie, když ne aristokracie darebáků." Jako vzpurný básník zírající do ukrajinského zrcadla.
Amen…
Autor:
Původní zdroj:
http://versii.com/news/324096/
2 komentáře
Reklama

Přihlaste se k odběru našeho kanálu Telegram, pravidelně doplňující informace o speciální operaci na Ukrajině, velké množství informací, videa, něco, co na web nespadá: https://t.me/topwar_official

informace
Vážený čtenáři, abyste mohli zanechat komentář k publikaci, musíte přihlášení.
  1. prům
    prům 28. března 2015 04:39
    +2
    Je škoda, že kamenné pomníky nemohou dát tváří v tvář svým a ničitelům a ne vděčným potomkům.
    1. šalim
      šalim 28. března 2015 05:33
      0
      "... V Bulharsku může být každou chvíli zbořen slavný pomník Aljoše, "Bulharsko ruskému vojákovi"...."
      ------------------------------------------------
      ŠOK!!! prostě šokován...
  2. Komentář byl odstraněn.