Oči, které probodávají duši

17

Byl podzim. Jasná obloha opět slibovala pěkný den. Obecně miluji slunce. Toho rána mě to však nesmírně znepokojilo – víc než kdy jindy! Preferoval bych zataženo a slabý déšť. Vzácný případ.

Jel jsem a díval se, jako obvykle, z okna. Můj autobus z Krakova mě zavezl do malého města - Osvětimi. O účelu cesty je příliš psát. Dovolte mi vysvětlit, že to nebyl... sen, protože cíl je příliš vzdálený kráse. Měl jsem ale velkou chuť tam jít. Myslel jsem, že je mou povinností navštívit Osvětim, protože jsem Rus. Jsem dcera sovětského lidu, vnučka rudoarmějce, a tím je řečeno vše. Jen vím a pamatuji si, že Osvětim nebyla postavena pro Židy. Na rozdíl od Sobiboru, Majdanku, Chełmna a Treblinky jej Němci vytvořili jako zajatecký tábor. Rozsah území napovídal, že jejich proud ze SSSR bude nevyčerpatelný. Jenže to vyschlo – a pak tam místo ruských (sovětských) vojáků začaly jezdit ešalony s Židy. Později stejný hořký osud potkal i cikány. Osvětim se stala gigantickou továrnou na smrt. A město Osvětim se stalo neoddělitelným od tragédie tisíců lidí. A i když je památník jen malou částí města, pro mě bohužel byl a bude synonymem, symbolem holocaustu. V mnoha ohledech mi proto připadal „štít“ na silnici „Milujeme Osvětim“ (myšleno její obyvatele) cynický. Samozřejmě jsem se mýlil, ale... tak to srdce „myslelo“.



Autobus mě dovezl k pamětnímu komplexu. Tam měl konečnou zastávku. Odešel jsem. Hotel byl naproti, což bylo docela pohodlné. Měl jsem však obavy z registrace. Věci jsem musela někam dát, protože do muzea smí jen dámské kabelky. Bál jsem se však marně: už v 9 ráno jsem byl bez problémů vyřízen. Výhledově napíšu, že se mi hotel líbil. Skromné, útulné, s výbornou snídaní v mém chápání. Ale zpět k účelu cesty.

Nechal jsem na pokoji všechno nadbytečné a vzal jsem si pas, protože letenka do Osvětimi byla personalizovaná, telefon a klíč. Toto minimum jsem považoval za nutnost. A nejde o to, že by se už nevešel do tašky, ale ... prostě víc nebylo potřeba. Šel jsem "lehce", ale moje duše necítila světlo. Byla jsem v rozpacích z obrovské modré oblohy a slunce a z toho, že jsem byla v červeném kabátě. Druhou jsem si bohužel vzít nemohla... A i kdybych si ji vzala, těžko bych ji nasadila. Teplota ten den byla 22 stupňů nad nulou. To značně srazilo náladu, stejně jako pestré davy turistů. Nikdy předtím jsem nikde nepotkal tolik lidí z různých zemí! Abych byl upřímný, byl jsem šokován! Pak ale přišla řada na mě a po sérii kontrol mě pustili přímo na území památníku.


Jsem člověk, který nerad nikam jezdí s prohlídkou a do Osvětimi jsem se také dostal sám. Myslel jsem, že to pro mě bude pohodlnější. Turisté však chodili ve skupinách, skupiny ve vlnách. Přirozeně jsem byl zmatený... takovou invazi jsem nečekal! I u samotných bran (ano, s nápisem "Arbeit macht frei") jsem stál jako blázen a nechápal, že tohle je "Osvětim". Když jsem šel ještě pár metrů hlouběji do tábora, cítil jsem se skoro otráveně... Všechno kolem mi připadalo tak stejné, že jsem nevěděl, kde začít a kam jít.

Ještě jsem zapomněl napsat, že jsem si s sebou vzal průvodce táborem, vydaného na stejném místě, v Osvětimi. Byl to on, kdo mi pomohl shromáždit myšlenky. Po přípravě jsem si prostudoval trasu. A protože bylo hloupé něco vymýšlet za pochodu, pevně jsem se rozhodl u toho zůstat. A musím říct pravdu: nelitoval jsem toho.

Trasa začíná u brány „Arbeit macht frei“, kde hrával orchestr vězňů. Tam nejprve odřízl a pak se setkal s pochody vězňů jdoucích z práce. Tragédií je, že ti druzí, tahající mrtvoly svých kamarádů, ty první nejčastěji nenáviděli. A první, věděl o tom, hrál pro ně, aby je podpořil. Většina muzikantů tábor neopustila. Ale to je jen jedna epizoda, pouze první bod trasy. Její pokračování, musím přiznat, mě překvapilo. Pomyslel jsem si: "Okamžitě 4. blok? Proč?" Zdálo se mi, že by měl stát uprostřed, možná na konci, ale ne na začátku kontroly.


Pravděpodobně je třeba říci pár slov o samotných kostkách... Všechny vypadají jako dvojčata, takže při pohledu ze zvyku je velmi snadné se ve třech borovicích ztratit. Ale to možná přeháním. Obdélníkové bloky z červených cihel stojí ve třech řadách paralelně k sobě. Teď, když si vzpomenu na jejich umístění, představím si jakousi šachovnici obehnanou ostnatým drátem. Každý blok je dvoupatrový, ale uspořádání uvnitř je pro každého jiné. Každému bloku je přiřazeno číslo. Kromě nich se na území Osvětimi nachází také hospodářské a administrativní prostory, kuchyně a za hlavním plotem tábora budova plynové komory a krematorium. Cesty jako by byly vysypané štěrkem a mezi bloky se jako velké koberce zelenají trávníky. Na jednu stranu jakoby zjemňují obraz, na druhou ... někdy se zdají příliš světlé, nevhodné na truchlivé místo. Ale to je můj subjektivní názor.

Vracím se k bloku 4.

Od samého začátku jsem věděl, že je nejděsivější. Obsahuje nejpřesvědčivější, nepopiratelné důkazy o hromadném ničení lidí. Ale bylo tam tolik turistů, že to přízemí bylo vyhrazeno příběhy a dokumenty koncentračního tábora jsem prošel jakoby v nějaké mlze. Ukázalo se, že je pro mě nemyslitelně těžké stát a číst, nebo lépe řečeno ponořit se do každého textu v cizím jazyce. Jediné, co jsem zvládl níže, bylo podívat se na fotky. Pak jsem šel do druhého patra bloku. Zdálo se, že jsou tam jen dvě místnosti. První však ukazuje velmi podrobný model místní plynové komory a krematoria, sklenice a pelety Cyklonu B. A naproti němu, ve druhé místnosti - vlasy. 2 tuny ženských vlasů! A ušití z nich látky ... Pár tenkých dětských copánků leží přímo na látce. Upřímně řečeno, pamatuji si je víc než celkovou masu vlasů za sklem. Světlo v té místnosti je dost slabé... Ale stále jsou vidět rozdíly. Můžete si představit jak dívku s dlouhými blond copánky, tak šedovlasou stařenku. Myslel jsem, že tato síň mnou otřese do morku kostí. A dopadlo to tak, že jsem tam málem upadl do strnulosti.

Vyšel jsem odtamtud jako zombie a společně s lavinou turistů jsem se vydal k 5. bloku. Opět první patro, ale žádné doklady. Jen osobní věci nešťastníků. Nejdříve brýle. Prostě celá hromada bodů! Pak jsou příběhy modlitebním oděvem Židů. A pak - protézy postižených lidí otrávených v plynových komorách. V duchu jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že to jsou lidé, že každá věc za sklem je člověk. Ale necítil jsem to. Stále jsem jakoby úplně nechápal, kde jsem.

Věci byly prezentovány i ve druhém patře. Zdálo by se, že v tom není žádný rozdíl. Ale když jsem vstoupil do první haly, náhle jsem zalapal po dechu a ... pak se všechno zvýšilo. Co mě tak překvapilo? Nádobí. Hrnce s květinami, čajové konvice, hrnky, talíře, konvice na kávu... Všechny jakoby si zachovaly teplo lidských rukou, atmosféru domácí lásky a pohodlí. Jako bych je viděl v kufrech lidí posílaných do tábora. Představil jsem si rampu, blížící se vlak... Stačilo udělat pár kroků a v krku se mi objevil knedlík. Tak tady jsou - kufry! Jak moc!!! A všichni jsou podepsáni: jméno, příjmení, často země, někdy rok narození příchozích. Ale "nevidím" je už na nástupišti. "Vidím" jen tašky, košíky... nácky se psy. Chápu, co bude dál, a když se přesunu do jiné haly, opravdu vidím, na vlastní oči vidím neuvěřitelně velké množství bot. Vpravo a vlevo v oknech jsou obrovské hory bot, bot, sandálů; pánské, dámské, dětské ... Celá hala je jedna bota! Na obecně nezáživném uhelném pozadí mě zaujal koketní červený pantoflíček. Okamžitě se představila bystrá žena. Možná ne mladá, ale vznešená, s módním účesem. Krásná. A poté to bylo ještě těžší. Když jsem se v jiné místnosti podíval na štětky na holení, štětce, sklenice krému, už to pro mě nebyly předměty, ale lidé. Plně jsem si uvědomil, kde jsem. Ne, to asi není úplně přesné, protože jsem stále sledoval turisty a moje trasa pokračovala.

6. blok. Celé první patro je věnováno životu vězňů v táboře. Vystaveny jsou pruhované róby a uniformy sovětských vojáků, protože to byli první vězni v Osvětimi. Nebo přesněji jeden z prvních. Toto patro také obsahuje několik realistických obrazů od dvou umělců, kteří přežili tábor. Jejich lakonická grafika vypovídá především o krutosti kápů a Němců (nacistů). Víc si však pamatuji ani ne tamní sály, ale chodbu, kde ve třech řadách na stěnách visí fotografie vězňů. Všichni tito lidé zemřeli v koncentračním táboře, ale když jdete po chodbě, je tam takový drásavý pocit... Jako by se vám jejich oči dívaly přímo do duše. Na všech fotografiích vidíte nejprve oči a potom vše ostatní. Pohled těchto lidí nelze zapomenout! TAM se zaryje do duše a zůstane uvnitř – hluboko, hluboko, jako tříska. A vy to chcete vytáhnout a chápete, že je to trestné, že je lepší s tím žít, než bez toho existovat v nevědomosti.

Ve druhém patře je expozice věnována dětem.

7. blok. V něm si můžete prohlédnout bydlení a sociální zařízení. Z nějakého důvodu si nepamatuji matrace na podlaze a ne palandy, ale nástěnné malby v umývárně. Šťastné děti a roztomilé kočky mi neseděly v hlavě s tím, jak tam žili váleční zajatci. Nebudu však vše podrobně popisovat. Mohu jen říci, že v 7. bloku je na fotografiích vězňů celá chodba. Zdá se, že jsou někde jinde (myslím jen obrázky ze tří úhlů), ale teď si nevzpomenu na nic konkrétně.


Zpočátku mě obtěžovali turisté. Pomyslel jsem si: „Jak těžké je takhle chodit - s tímhle nezastavitelným, nesoucím lavinu!!!“ Jedna skupina okamžitě vystřídala druhou a každá skupina sestávala z 25 lidí... Někdy jsem chtěl porozumět, pochopit, přečíst, a zpravidla jsem to nezvládl. Po vězeňském bloku však turisté najednou šli do krematoria. Zřejmě se jim nabízí jen zkrácená trasa. A nakonec jsem, jak jsem chtěl, byl odešel sám.

Jeden ale dopadl ještě hůř! Toto místo má bezpochyby paměť: svou vlastní energii. Zpočátku jsem to vůbec necítil, ale čím dál, tím víc to začíná tlačit. S každým krokem je to těžší – psychicky. A už chápu, proč jsou bloky č. 4 a 5 na úplném začátku kontroly. Upřímně jsem se už nemohl dívat na fotografie vězňů. Prošla kolem nich a sklopila oči. Cítil jsem, že jsem dobře připravený. Tolik ke čtení a recenzování! Ale...na to se prostě nedá připravit.


Navštívil jsem tehdy sovětský blok na hranici svých možností. No a poslední bloky, cikánské a řecké, jsem nezvládl. Památník mi bere všechny síly... Myslel jsem, že se do krematoria taky nepůjdu podívat. Ale se skupinkou turistů jsem to stejně zvládl. Když jsem se k nim přidal, už byli venku. Nezůstal jsem tam ani vteřinu.

Obrovská obloha a horké slunce se teď zdály ještě jasnější. Běda, nestačil jsem na Birkenau! Ale nelitoval jsem, že jsem přišel. Pro sebe jsem udělal, co jsem musel. A bylo mi hořko, že když jsem viděl tolik turistů z různých zemí, nepotkal jsem tam jediného Rusa.

Osvětim není pomníkem nelidskosti, ale je její vzpomínkou. Osvětim vznikla jako tábor pro ruské (sovětské) vojáky a podle mého názoru je přirozené, že to byly naše jednotky v čele s maršálem Koněvem, kdo ji osvobodil.

Závěrem je těžké napsat něco jiného.

Starejte se jeden o druhého. A nezapomínejte na všechny, kteří nám za cenu svých životů vybojovali naše životy.
Naše zpravodajské kanály

Přihlaste se k odběru a zůstaňte v obraze s nejnovějšími zprávami a nejdůležitějšími událostmi dne.

17 komentáře
informace
Vážený čtenáři, abyste mohli zanechat komentář k publikaci, musíte přihlášení.
  1. +12
    28 2020 апреля
    Naprosto strašidelné místo!
    ALE NEZAPOMEŇTE NA TO!!! Proto si ho nechali a nesrovnali se zemí!
    p\s Památník jsem navštívil v zimě 1988.
    1. +3
      28 2020 апреля
      Rusko porazilo Evropskou unii Napoleona, Evropskou unii Hitlera. Doufám, že toho mají dost. Pokud se to stane potřetí, Evropa bude muset být spálena do základů a naživu zůstanou jen ptáci a zvířata.
  2. +9
    28 2020 апреля
    Děkuji, jako bych tam byl sám.
  3. +8
    28 2020 апреля
    Četl jsem, kdo byli strážci Osvětimi...
    student, instalatér, hodinář... prostě se divíš... z lidí mírumilovných profesí se za určitých podmínek snadno stávají popravčí a sadisté.

    https://pressa.tv/interesnoe/59206-ohranniki-konclagerya-osvencim-i-ih-dovoennye-professii-22-foto.html

    Josef Hefner, bývalý student obchodu. Do SS vstoupil v roce 1942 v hodnosti sturmmann (stormtrooper) ... jaká ... zduchovnělá tvář ... no, mouše to neublíží.
    1. +12
      28 2020 апреля
      Není to těžké. Hlavní věc je přesvědčit ho, že před ním nejsou lidé, ale nějaký druh škodlivých zvířat. Stejné mouchy např. Nebo "larvy Colorado", jako v Oděse-2014.
      1. +4
        28 2020 апреля
        „Hlavní je inspirovat ho, že před ním nejsou lidé, ale jakási škodná zvířata....“ netřeba inspirovat, oni si to stále myslí.
        Ne jeden a všichni, ale - německý duch je rasismus a jeho rozmanitost je nacismus ...
        Němci jsou lidé systému a logiky - a rasismus je logický a systémový... Jsou otroky systému "konečného řešení problémů" - to souvisí s vlastnostmi jejich německého jazyka...

        Existuje cesta ven, jak ukazuje praxe - ti z nich, kteří studovali ruštinu, jsou schopni uniknout ze systému ...
        Obecně platí, že existuje spolehlivost, ale budeme muset vynaložit úsilí ...

        Sám jsem navštívil Buchenwald, nikdy nezapomenu na pach smrti v prostorách krematoria ...
      2. +3
        28 2020 апреля
        Citace od Pavla73
        Není to těžké. Hlavní věc je přesvědčit ho, že před ním nejsou lidé, ale nějaký druh škodlivých zvířat.

        je to ještě snazší: dělat policisty, kteří dávají „ksivu“ a hůl, obdařeni „pravomocími“ od starosty a plánem od šéfa... než ne budoucí dozorce, ale stejně jako lidi.
        1. 0
          30 2020 апреля
          Urazila vás policie na nepovoleném shromáždění?
  4. +9
    28 2020 апреля
    Tohle není tábor. Tohle je továrna na zabíjení.
    1. +7
      28 2020 апреля
      Je to prostě koncentrační tábor. Továrnu na vyhlazování lidí postavili sovětští váleční zajatci v roce 1942 poblíž Osvětimi a jmenovala se Auschwitz-Birkenau.
  5. +8
    28 2020 апреля
    Není možné, aby se to opakovalo. Ne kvůli tomu lidé porazili nacismus, aby se taková hrůza ještě někdy vrátila.
    1. To se opakuje pokaždé v HISTORII, milý DMB 75. Lidé a nelidé. Beran a. Pšenice a třešeň. Nikdy se nebudou ,,objímat ,, , políbit jeden druhého.
      Aby nelidé nestavěli, bez ohledu na „světlou vzdálenost“, lákali lidi, stále pro ně získávají KONCENTRAČNÍ TÁBOR. Inhumans jsou mezinárodní a kde jen na světě nebyly koncentrační tábory!
      Nyní budují „módní“ koncentrační tábor – elektronický. Ale myšlenka je stejná – lidé by měli pracovat pro nelidi za misku kaše. ,,S radostí,, darujte svá těla a těla svých dětí,, na pokusy,,, na,,, náhradní díly,,, na výrobu parfému ... Za chlípné hříčky,, mistři světa,, .
      Naši předkové dvakrát (třikrát?) ve XNUMX. století geeky mocně zastavili. Možná to zvládneme taky
  6. +6
    28 2020 апреля
    Jak tohle mohou vytvořit lidé, kteří vytvořili tolik krásy a krásy? Koneckonců nápad to vytvořit
    vstoupilo do myslí lidí...
    Tehdy to udělali, kde je záruka, že to v budoucnu nevytvoří?
    Proto by se taková strašná místa měla vždy připomínat svou existencí.
    Aby se něco takového pro lidi nikdy nepostavilo.
    1. +8
      28 2020 апреля
      Tito lidé se jednoduše zbavili morálních zásad. Vkrádá se pobuřující myšlenka: byli to lidé? Nebo je jejich lidskost a civilnost obyčejný make-up?
  7. +6
    28 2020 апреля
    Cítil jsem, že jsem dobře připravený. Tolik ke čtení a recenzování! Ale...na to se prostě nedá připravit.
    Ano, zde s vámi naprosto souhlasím. Někde v dubnu-květnu 1988 mělo asi 20 praporčíků "štěstí" na nás, vojáky, sloužící v Ključevu, předměstí Stargard-Szczecinski, podle jiného rozkazu jsme byli odvezeni na exkurzi do Osvětimi (resp. teď móda říkat, Osvětim) ... Šli jsme tam vysmátí... Prošli jsme pod obloukem s nápisem, sundali jsme si čepice, projeli civilním životem, abych byl upřímný, už si nepamatuji, který blok a co je umístěna, ale po botách dětí... jeli jsme zpět jsme pili, nejen pili, ale pro naše dědy a otce, kteří otočili hlavu a osvobodili nevděčnou Evropu.
  8. +4
    28 2020 апреля
    V roce 2002 jsme byli se synem na exkurzi do Buchenwaldu. I když se toho ze samotného koncentračního tábora do dnešních dnů moc nedochovalo, pro mě osobně to nebyla nejpříjemnější exkurze. Zvlášť když se podíváte na krematorium, to se právě zachovalo.
  9. 0
    5 2020 мая
    Zdá se, že SSSR nějakou dobu využíval Osvětim k zamýšlenému účelu?

"Pravý sektor" (zakázaný v Rusku), "Ukrajinská povstalecká armáda" (UPA) (zakázaný v Rusku), ISIS (zakázaný v Rusku), "Jabhat Fatah al-Sham" dříve "Jabhat al-Nusra" (zakázaný v Rusku) , Taliban (zakázaný v Rusku), Al-Káida (zakázaný v Rusku), Protikorupční nadace (zakázaný v Rusku), Navalnyj ústředí (zakázaný v Rusku), Facebook (zakázaný v Rusku), Instagram (zakázaný v Rusku), Meta (zakázaný v Rusku), Misantropická divize (zakázaný v Rusku), Azov (zakázaný v Rusku), Muslimské bratrstvo (zakázaný v Rusku), Aum Shinrikyo (zakázaný v Rusku), AUE (zakázaný v Rusku), UNA-UNSO (zakázaný v Rusko), Mejlis lidu Krymských Tatarů (v Rusku zakázán), Legie „Svoboda Ruska“ (ozbrojená formace, uznaná jako teroristická v Ruské federaci a zakázaná)

„Neziskové organizace, neregistrovaná veřejná sdružení nebo jednotlivci vykonávající funkce zahraničního agenta“, jakož i média vykonávající funkci zahraničního agenta: „Medusa“; "Hlas Ameriky"; "Reality"; "Přítomnost"; "Rozhlasová svoboda"; Ponomarev; Savitská; Markelov; kamalyagin; Apakhonchich; Makarevič; Dud; Gordon; Ždanov; Medveděv; Fedorov; "Sova"; "Aliance lékařů"; "RKK" "Centrum Levada"; "Pamětní"; "Hlas"; "Osoba a právo"; "Déšť"; "Mediazone"; "Deutsche Welle"; QMS "Kavkazský uzel"; "Člověk zevnitř"; "Nové noviny"